Existenciálně analytická diagnostika se snaží fenomenologicky uchopit
celostní obraz reality existence klienta, jeho kompetence a možnosti,
ale i deficity a překážky – dívá se, jak klient vychází a zachází se
sebou samým a okolním světem. Základní diagnostickou a metodickou
osnovou tvoří:
dimenzionální ontologie, teorie základních osobních motivací a osobní existenciální analýza.
- Dimenzionální ontologie popisuje člověka jako jednotu tří navzájem složitě propojených způsobů lidského bytí. Díváme se, na kterých ontologických rovinách bytí se utrpení klienta projevuje: zda na rovině somatické (tělo – biodynamika, tělesné pochody a reakce, potřeby …), psychické (osobnost – psychodynamika, emoce, fantazie, vzpomínky …) či noetické (osoba – noodynamika, svědomí, svoboda, odpovědnost …).
Obr. 1: polarity tří dimenzí lidského bytí a jejich vzájemná provázanost (antropologická jednota oproti ontologické
rozmanitosti), | … somato-psychický paralelismus x ˇ … noetický antagonismus - Teorie základních osobních motivací (ZOM) je podkladem existenciálně-analytické psychoterapie. Popisuje čtyři základní lidské podmínky, předpoklady plné existence. Díváme se,
v jaké míře se klient vypořádává s důležitými duchovními obsahy jednotlivých existenciálních rovin motivace, které mají povahu potřeby.
- První existenciálně-osobní rovina je rovina ontologická (MOCI BÝT). Pojí se s otázkou: Zda zde mohu vůbec být? – tedy zda a nakolik klient přijímá danost, fakticitu svého bytí a světa,podmínky a možnosti svého bytí zde. Představuje ji touha po bezpečí, jistotě, ochraně, prostoru.
- Druhá osobně-existenciální rovina je rovina axiologická (CHTÍT BÝT). Vztahuje se k emocionální kvalitě života, náklonnosti k svému bytí jako hodnotě. Nakolik a jak klient prožívá základní aspekty svého života, zda může říci, že je v konečném důsledku rád, že zde je, že žije?Představuje ji touha po vztahu, blízkosti, vřelosti.
- Třetí osobně-existenciální rovina je rovina etická (SMĚT BÝT TAKOVÝM). Zabývá se tím,jak si klient sám sebe cení, jestli sebe sama vnímá jako hodnotu, zda má pocit, že smí být takový jaký je (autenticita). Představuje ji touha po ocenění, respektu, samostatnosti, nezávislosti.
- Čtvrtá osobně-existenciální rovina se již neváže jen na osobu, ale vztahuje se k vnějšímu světu osoby – požadavkům situace (CHTÍT SMYSL). Ptá se, jak najít a naplnit konkrétní požadavky,smysl dané situace – tedy nakolik klient cítí svou úlohu ve svém životě a zda je ji schopen uskutečňovat? Reprezentuje ji touha po naplnění, radosti, smyslu. Tam, kde byly, či jsou tyto základní podmínky existence blokovány nebo nerozvinuty – neutvoří se v dostatečné míře základní zkušenosti, schopnosti, dovednosti a postoje osoby k vnějšímu a
vnitřnímu světu – dochází k omezení existence (chování člověka přestává být svobodné a je zajišťováno psychodynamicky – např. obranými mechanismy). Stupeň poškození, míra naplnění, resp. nenaplnění jednotlivých obsahů existenciálních rovin potom odkazuje na míru patologie poruchy. Sahá od mírných somatoformních či neurotických reakcí, přes psychosomatické nebo neurotické onemocnění až po poruchy osobnosti či psychózy. Jednotlivé prototypy poruch základních osobních motivací – strach (ZOM 1), deprese (ZOM 2), hysterie (ZOM 3) a smysluprázdnota (ZOM 4) – se potom v rámci danédiferencují.
- Osobní existenciální analýza (OEA) vychází z fenomenologického přístupu k osobě a snaží se na teoretické úrovni popsat a na praktické obnovit schopnost dialogu mezi osobou a požadavky situace (smyslem). S klientem mapujeme jeho konkrétní dialogické výměny, analyzujeme to osobní
v existenci – obsah existenciálního smyslu, úlohu a schopnosti osoby při naplňování tohoto smyslu
– zaměřujeme se i na to, co dialogu (naplňování existence) brání. Osoba má z dialogického hlediska tři specifické vlastnosti: je oslovitelná, rozumějící a odpovídající. Tyto tři základní aktivity dialogického vztahu mají svůj odraz v subjektivním prožívání člověka.
Obr. 2: Metodický průběh – tři fáze OEA:
– OEA 1 – oslovení, bezprostřední dojem a impuls
– OEA 2 – sebeodstup(SD), porozumění, konfrontace se svědomím, zaujetí vnitřního postoje,rozhodnutí
– OEA 3 – výraz (připravenost jednat), sebepřesah(ST), realizace rozhodnutí, odpověď, sebepřijetí (SP)
Oslovení (OEA 1) doprovází základní, bezprostřední a spontánní pocity – vzniká prvotní dojem a impuls (primární emoce). Osoba je schopna v sebeodstupu uchopit primární emoci – porozumět jí a
zasadit ji do souvislostí se vším, co je pro ni hodnotné jak z vnitřního světa (minulá zkušenost, vlastní přání, potřeby,…), tak i s vnějšími požadavky (hodnoty, smysl,…) a tak svobodně zaujmout vnitřní postoj (integrovaná, sekundární emoce). Zaujetím vnitřního postoje (OEA 2) – rozhodnutím – získává osoba určitý vnitřní výraz, pohotovost k jednání, který je připravena uskutečnit ve světě a tak odpovědět na otázku situace, realizovat sebe a své možnosti (OEA 3).
Výsledek, ale i celý akt existence (uvědoměné oslovení – prvotní dojem, porozumění, rozhodnutí i příp. odpověď) se skrze sebepřijetí začleňuje do životního kontextu, zkušenosti osoby.
Obr. 3: Dialogická otevřenost osoby vycházející z její dvojí vztaženosti – dialog osoby s vnitřním světem (subjektivní požadavky) a s vnějším světem (požadavky situace). Následné propojení s existenciálně-analytickou teorií – osobní existenciální analýzou (OEA) a základními osobními motivacemi (ZOM)
__________________________________________
Poznámky:
somato-psychický paralelismus – („psychofyzikum“) – úzká spojitost biodynamiky a psychodynamiky, kdy změny v jedné úrovni vyvolávají paralelní změny ve druhé a je jim společná snaha odbourat vzniklé vnitřní napětí (uchování života, sebezáchova, homeostatický princip).
noetický antagonismus – mezi duchovní dimenzí a „psychofyzikem“ není vztah paralelní, ačkoliv jsou tyto úrovně nerozlučně spjaty, nýbrž je zde určitá nezávislost duchovní roviny na psychické a fyzické (vzdormoc ducha – možnost svobodné volby, činu)
sebeodstup – schopnost osoby zaujmout odstup vůči sobě samému, svým pocitům, nárokům apod. – předpoklad vnímání sebe sama a svobodného zacházení se sebou samým
sebetranscendence – schopnost osoby zaměřit se na nějaké jiné hodnoty než na sebe sama – představuje intencionalitu duchovní roviny
sebepřijetí – zpětně začlení do zkušenosti osoby do „vnitřního světa“ osoby
logoterapie – psychologické poradenství orientované na tematiku smyslu života. Je určeno lidem, kteří nejsou, nebo již nejsou vážně duševně nemocní a nacházejí se ve stavu existenciální nouze – trpí ztrátou smyslu, orientace ve svém vlastním životě.V souvislosti s logoterapií znamená řecké slovo „logos“ smysl – nejhodnotnější možnost dané situace.
existenciální analýza – psychoterapeutický směr, který se zabývá podmínkami a možnostmi lidské existence (naplněného osobního žití). Je analýzou podmínek existence u konkrétní osoby, které vedou nebo brání osobnímu, ve svobodě a odpovědnosti utvářenému žití. Cílem existenciálně analytické psychoterapie je přivést klienta k jeho vlastním možnostem naplnění požadavků života (smyslu).
psychodynamika – psychická rovina reprezentuje jak spojitost s tělesnou rovinou, tak je „zrcadlem“ roviny duchovní,chrání zdraví (obranými mechanismy), nejde jí ale o smysl, či odpovědnost v jednání