Milé členky a členové SLEA, kolegyně a kolegové,
na posledním jednání se výbor SLEA rozhodl k pro mě velmi problematické věci – podpořit Prohlášení vzdělavatelů v psychoterapii. Dovolte mi, abych Vám z pozice člena výboru představil argumenty, proč jsem pro toto usnesení nemohl hlasovat a proč to považuji za chybu.
Mnoho let se hledá zákonné ukotvení psychoterapie. Vede se kolem toho mnoho různých sporů, obzvlášť těžko se hledá shoda mezi „zdravotnickou“ a „nezdravotnickou“ psychoterapií. Na jednu stranu je mnoho dobrých psychoterapeutů, kteří nejsou psychology a pracují na živnostenský list „Poradenství“ a tím jsou v rovině s vykladači z ruky. Na druhou stranu jsou kliničtí psychologové a psychiatři, kteří se k výkonu psychoterapie musí dostat velmi náročným atestačním procesem a oprávněně poukazují na problém, když někteří nezdravotničtí psychoterapeuti říkají, že mezi psychology/psychiatry s atestací a nezdravotnickými psychoterapeuty s výcvikem není žádný rozdíl.
Před třemi lety vznikla na Ministerstvu zdravotnictví skupina (účastníci mj. zástupci ČPtS, Psychiatrické společnosti, AKP a ČAP), která připravila za 30 let první konkrétní návrh živnosti o psychoterapeutickém poradenství, který umožnuje, aby vedle sebe legislativně čistě existovali absolventi psychoterapeutických výcviků bez atestace a psychoterapeuti s atestací, kterým je tak přiznána z hlediska pacienta/klienta srozumitelně jiná pozice.
Návrh nové vázané živnosti stanovuje, že podmínkou jejího získání je logicky akreditovaný psychoterapeutický výcvik. Zároveň v tuto chvíli pro akreditace výcviků neexistuje jiná státem zřízená instituce než IPVZ, které je zřízeno Min. zdravotnictví pro výcviky ve zdravotnictví. Bylo tedy dohodnuto, že akreditace bude udělovat IPVZ a bylo dohodnuto, jak to udělat, aby se těchto výcviků mohli účastnit i nezdravotníci – pro obě skupiny se stanovila akreditační kritéria. Toto bylo dohodnuto společně se zástupci ČAP. Zároveň je v jednání snaha o to, aby v návrhu živnosti byla možnost přidat k IPVZ další autoritu, pokud vznikne (například na MŠMT), která by schválila výcviky pro kolegy, kteří nemají ambici někdy pracovat ve zdravotnictví.
Ve finální fázi, kdy už je hotový návrh nové vázané živnosti připravován k projednání v legislativním procesu, najednou se ČAP podílí na takovémto prohlášení. Prohlášení sděluje podle mého názoru mnoho zavádějících formulací, mj. i to, že tento systém postaví mimo zákon mnoho zkušených a dlouhodobě pracujících psychoterapeutů. Podle mého názoru to není pravda, protože teď velká část psychoterapeutů pracuje na živnostenský list „Poradenství“ nebo „Psychologické poradenství“ a neměli by tedy oficiálně o psychoterapii vůbec mluvit. Jsou tedy de facto mimo zákonný rámec. Nově vznikající vázaná živnost umožní velké většině z nich se oficiálně přihlásit k tomu, co dělají, a veřejnost je díky tomu bude moct jasně odlišit od různých vykladačů z ruky. Záměr zákonodárce je v tomto jasný.
Problém, který vadí SLEA, je především fakt, že podmínkou akreditace je, že 50% frekventantů výcviku musí být zdravotníci. Realita je, že zdravotníků se do výcviků akt. hlásí méně než nezdravotníků, takže je problém zachovat tempo vzdělávání, resp. podle zkušeností našich lektorů hrozí, že se vůbec nebudou moct otevírat nové skupiny, což je závažné. Na druhou stranu logika IPVZ, které je zřízeno Ministerstvem zdravotnictví, je za mě srozumitelná: potřebuje zajistit ve zdravotnictví dostatek kvalifikovaných pracovníků, proto potřebuje, aby měli „rezervovaná místa“.
Možné řešení problému by bylo diskutovat o tom, jestli to má být 50 nebo 40 nebo 30% zdravotníků (to už ale, předpokládám, proběhlo na jednání akreditační komise, která kritéria připravovala a která je složena opět ze zástupců odborných společností včetně ČAP) anebo zřídit státem zřizovanou instituci – obdobu IPVZ – ale pro nezdravotníky. Osobně bych to nedoporučoval, protože podle mě existuje jedna péče o duševní zdraví v širokém slova smyslu, která je z podstaty zdravotnickou agendou. Do ní by se měli vejít jak kliničtí psychoterapeuti s atestací, tak nekliničtí psychoterapeuti bez atestace v jiné, přesně definované pozici, resp. případně s nějakým jiným typem zkoušky. V tom duchu jsme i formulovali vizi psychoterapie za SLEA. Nicméně tato cesta zatím na stole není, v tuto chvíli se stále uvažuje rozděleně – zdravotnictví X nezdravotnictví, takže by bylo řešení udělat akreditační instituci pro nezdravotnické výcviky. Ta ale v tuto chvíli není a její zřízení by bylo pravděpodobně dlouhé, nevznikla ani během těch třech let práce komise na zpřístupnění psychoterapie, jehož se účastnili zástupci ČAP, kteří se o to podle mého názoru mohli a měli snažit. Pracuje se zatím aspoň na vytvoření podmínek pro její vznik – viz výše.
Pokud by se vzalo vážně Prohlášení vzdělavatelů, tak by to znamenalo začátek diskuse o celé nové vázané živnosti znovu, protože prohlášení zpochybňuje nejen oněch akreditačními podmínkami daných 50% zdravotníků, což hlavně vadí SLEA, ale i další principy plánované vázané živnosti. Výsledkem by dost pravděpodobně bylo dalších několik let práce na nové podobě a Bůh ví, jestli úspěšné.
Osobně vnímám Prohlášení vzdělavatelů jako manipulativní, protože uvádí zavádějící informace, a zároveň jako nezodpovědné, protože riskuje, že zastaví proces vzniku vázané živnosti, která je z výše zmíněných důvodů tak potřebná. Způsobilo by to zachování statusu quo, kdy mnoho dobrých nezdravotnických psychoterapeutů bude nadále v jedné skupině s různými neodborníky, kteří matou a zneužívají své klienty.
SLEA má mezi svými absolventy mnoho dobrých nezdravotnických psychoterapeutů a zároveň má výcvikový program akreditovaný IPVZ, takže velká část absolventů by vázanou živnost získala. Někteří nesplňují pregraduální vzdělání, takže by měli problém, ale není jich rozhodně většina a výsledkem by bylo jen to, že by zůstali ve stejné pozici, jako jsou teď, a možná by se dalo jednat o nějaké výjimce. Zároveň SLEA vychovává a vychovala mnoho klinických psychologů a psychiatrů, kteří buď atestaci už mají anebo jsou v předatestační přípravě. Zároveň pracují ve zdravotnictví, kde je nedostatek klinických psychoterapeutů velký problém. Jsem jeden z nich, a protože vidím, jak pacienti zdravotnictví strádají nedostatkem dostupné psychoterapeutické péče, tak zájem, aby ve výcvicích byli chtění budoucí kliničtí psychoterapeuti, dovedu pochopit. Nic to ale nemění na mém kritickém pohledu na nevstřícnost předatestatečního procesu, který mnoho schopných kolegyň a kolegů odrazuje od chuti stát se klinickým psychologem a tedy vyžaduje změnu přístupu. Nestačí jen chtít zdravotníky ve výcvicích, ale je třeba něco udělat proto, aby se jim chtělo stát se klinickými psychology. To je ale jiné téma.
Výbor SLEA se přes výše uvedené argumenty rozhodl Prohlášení podpořit, což je pro mě těžko přijatelné. Respektuji demokratické rozhodnutí výboru a musím férově říct, že tomu hlavnímu argumentu rozumím – 50% zdravotníků ve výcvicích by podle našich lektorů výcviků vedlo k tomu, že bychom de facto nemohli otevírat výcviky, což je silný argument. Myslím si ale, že se to má řešit spíš konstruktivním návrhem, který bude respektovat složitost situace a pokud možno zájmy všech zúčastněných, než kritickým prohlášení, které kritizuje mnohem šířeji nad rámec akreditačních kritérií, ve svém důsledku ohrožuje vznik nové živnosti a nic konstruktivního nenavrhuje. Proto cítím svou povinnost dát členům SLEA na vědomí svůj nesouhlas a vysvětlit ho. Zažil jsem za cca 20 let ve výboru SLEA nejrůznější rozhodnutí, se kterými jsem nesouhlasil, a byl jsem vždy loajální. Tato věc jde ale za hranice toho, kdy mohu nesdělit svůj názor. Mj. i proto, že je to podle mě v rozporu s vizí psychoterapie, kterou výbor před nějakou dobou přijal a na jejímž formulování jsem se podílel. Věřím, že tento dopis může přispět k ukázání jiného pohledu na tuto složitou věc.
PhDr. David Svoboda